Příběhy odsouzených v ČR

Vážení čtenáři, kterými také mohou být i mí bývalí kolegáčci  muklíci. Čirou náhodou jsem zabrousil na stránky tohoto webu a oslovil správce. A jak jste si zajisté všimli, dostal jsem důvěru k oslovení veřejnosti, potažmo návštěvníky tohoto webu. Samozřejmě se budu snažit ze sebe vysypat něco duchaplného, ale bohužel to nebude ve všech případech možné, protože každý návštěvník zde bude očekávat něco jiného a proto se nelze zavděčit každému čtenáři. Mám v úmyslu zde vycházet z mých vlastních zkušeností z mírovského vězení, které je specifické svojí přísnou ostrahou.

Přemýšlel jsem nad úvodním tématem, kterým bych zaujal a popřípadě i navnadil zvědavost návštěvníka na další články a třeba i moje (bude-li nějaké „další“). Samozřejmě jsem připraven zodpovědět jakýkoli případný dotaz od kohokoliv. Předem však podotýká, že nebudu uvádět žádná jména vcelku z pochopitelných důvodů, ale maximálně přezdívky, které pro zasvěcené budou dosti popisnými.

A tak přemýšleje, čím začít, rozhodl jsem se pro následující téma, které je nejen pro každého mukla velmi aktuálním hned po rozsudku, ale i pro všechny rodinné příbuzné, kamarády, přítelkyně či jen známé. Čtěte a nehledejte mezi mými řádky nic jiného než snahu o sdělení skutečnosti.

Podmínečné propuštění

Nechci zde rozebírat znění zákona pro žádost o podmínečné propuštění, ale jen předestřít, co předcházelo a možná že stále předchází podání žádosti o podmínečné propuštění na Mírově. Obecně zde platí, že při trestech nad deset let při horní hranici odstavce u paragrafu odsouzeného, žádost o podmínku podává vězeň po odsezení 2/3 z trestu

Podmínky pro podmínečné propuštění na Mírově jsou dosti specifické oproti jiným věznicím v tom, že výška trestu v těch nejnižších trestech je 10 let, oproti jiným věznicím, kde ve stejné situaci byli páni vězni s měsíci, tzv. měsíčkáři. Z čehož plyne, že soudce se jinde potýkal u podmínek s měsíci, kdežto na Mírově to byly a jsou roky.

Celé orákulum podmínečného propuštění na Mírově spočívá v tom, že jsou tam nejdelší tresty v rámci České Republiky. Což představuje konkrétní časový termín, protože k podmínkám byli pouštěni vězni všichni, kteří podali žádost, ale odcházeli s kladně vyřízenou žádostí pouze ti vězni, kterým do konce trestu chybělo méně jak 5 let. Samozřejmě i v jiných věznicích byly dlouhé tresty, ale to bylo výjimečně a hlavně – nebylo to pravidlem jako na Mírově.

A teď něco k samotným skutečnostem, které musel vězeň splňovat, aby měl alespoň teoretický úspěch u soudce. Předně to bylo bezproblémové chování na oddíle. Samozřejmě to bylo o přístupu vězně k vychovatelům, dozorcům, pedagogům, k mistrům v zaměstnání, no prostě ke všem civilním zaměstnancům, se kterými se dostal do styku. Tito všichni lidé totiž psali posudky, které končily u soudce na stole. Bohužel to bylo i samotné chování mezi vězni na oddíle. Tok informací byl totiž nezadržitelný a vychovatel se spolehlivě dozvěděl do 24 hodin o všem významném, co se mezi vězni šustlo. Jasně, že informátoři byli v řadách odsouzených a podezřelých bylo dost, ale zabránit tomu nešlo a tak byl vychovatel mnohdy postaven před hotovou věc a vězně, nepříjemné svému okolí pak perzekuoval formou neoblíbených požadavků, které mu pak dávali možnost zohlednit je v posudku.

Pochvalu bylo nejjednodušší sehnat v zaměstnání prostřednictvím mistra, respektive za dobré pracovní výkony. Další pochvala se dala sehnat na oddíle, ale poměrně za katastrofálních podmínek, protože se jednalo o úklid chodby, jednou za rok mytí oken na chodbě, organizování různých sportovních turnajů jako např. ve fotbale, ping pongu, šachu nebo třeba v posilovně 5ti boj. Prostě, co si kdo vymyslel a mělo to kulturní základy. Také to byly nárazové akce úklidového charakteru v jiných prostorách, kdy se s tímto požadavkem chodilo převážně na náš 8. oddíl, co by prvotrestané vězně.

To se krátce po mém nalodění na oddíl, měly z kuchyně nakládat na auto prázdné 3 litrové sklenice ze salátů a kompotů. Nevím proč, ale oslovil mě vychovatel s tím, abych dal dohromady 6 lidí s tím, že bude při udělování pochval k tomuto přihlédnuto. Samozřejmě za pochvalu by tam šel každý, ale tady se jednalo o pouhé přihlédnutí a tak jsem zvolil 6 horkoholiků, kteří půjdou nakládat z nudy. To byl první a poslední moment, kdy jsem se dostal do horních cel v prvním patře sklepů, které byly asi 4 metry pod povrchem nádvoří. Byli tam v dávné minulosti za vlády Marie Terezie věznění mniši, aby neohrožovali nástup na trůn jejímu synovi a samozřejmě se hodil i nějaký ten majeteček. Nevelké cely asi 6 x 5 metrů se stoletým prachem, nádherně zachované původní dveře s okýnkem, mřížemi a brutálně dokonalou klikou a petlicí, včetně nerozebratelných pantů. Sklenice byly zaskládané do výšky 2 metrů v obou krajních celách. Zahlédl jsem tam ještě dvě další dvě cely, ale byl tam zámek, takže mě zvídavost rychle opustila. Chodba vedla středem a končila také původními vraty, bez mříží a se zámkem. Postupem času jsem se v knihovně dočetl o rozsáhlém podzemí pod celým hradem, zvednutí úrovně prvního nádvoří o několik pater o čemž silně pochybuji s ohledem na vstupní dveře po obvodu, ale co já vím, třeba tam dříve bývala dřevěná podesta.

Ale dosti tlachání o historii a přejděme k dalším událostem.

Byla konkrétní situace, kdy byl odsouzen mukl na 15 let, po odsezení dvou třetin trestu, tedy 10ti let, žádal vězeň o podmínečné propuštění. Zpravidla byli z 5ti takových žadatelů zamítnuti dva. Jo pardon, bavíme se rámcově o době 2000 až 2005, kdy mluvím z mojí vlastní zkušenosti. Může se totiž skutečně stát, že byl propuštěn mukl, který evidentně nesplňoval mnou označené časové kritérium, ale je to příliš tenký led na šablony. Hraje zde totiž velikou roli i ten moment – kdo o podmínku žádal. O podmínku mohl samozřejmě žádat mukl, který měl dobré postavení v rámci zaměstnání a mohl získat k svojí žádosti doporučení ředitele a to pak bylo samozřejmě rozhodující a k soudu se chodilo jen formálně. Jednalo se vždy o individuelní přístup konkrétního vězně. Jestliže jsem výše uvedl něco o 5ti leté podmínce, jednalo se vždy o podmínku soudce, že takového vězně poslal zpět na celu s tím, aby dal žádost za rok.

To byl konkrétní případ – žádost podal mukl souzený za elpaso, respektive za loupežné přepadení s následkem smrti. A protože byl šikovný, sehnal si asi 14 pochval, chování normální, pracoval, takže si platil jak dluhy, tak i výkon. Prostě ideální situace k podmínce. Ještě jsem nepodotkl důležitou informaci a to, že soudce vyžadoval cca 8 pochval, protože 6 bylo málo a jedna navíc není na škodu. V tomto případě jich bylo 14, tedy značka ideál. A tak panáček vyrazil k soudu a ouha . . . . ! Všechno špatně. Soudce ho poslal zpět s tím, že 14 pochval bylo „účelové“. No jasně, že to bylo účelové, když to vyžadoval sám soudce, ale nic s tím se nedalo dělat.

To zase šel k podmínce kolegáček s romským původem. Rvačky na oddíle, pochvala žádná, ale protože byl na oddíle se speciálním zaměřením, tak hupky, šupky domů. Je to skutečně o individuelním přístupu, bez šablon a konvencí.

Asi bych mohl pokračovat dál a dál, ale je třeba si vydechnout a dát prostor nad zamyšlením. Proto bych se s návštěvníky tohoto webu tímto rozloučil a počkal na reakce. V případě kladných, tak na brzkou viděnou.