Příběhy odsouzených v ČR

Ladislav Winkelbauer (narozen 23. 6. 1959 ve Valticích, okres Břeclav) se proslavil v devadesátých letech 20. století, když během převozu z pražské věznice Pankrác k policejnímu výslechu v autě zpacifikoval dva přítomné policisty, kteří ho neprozřetelně nechali sedět vzadu. Předstíral, že má zbraň a donutil je, aby ho odvezli na odlehlé místo za Prahou, k letišti Točná. Tady oba policisty přivázal ke stromu, sebral jim jejich služební zbraň a odjel jejich autem. Policistům se nic nestalo, tedy kromě nervového šoku.

Winkelbauer byl na útěku od srpna 1995 do března 1996 a dopaden byl jen shodou okolností. Když čekal v jednom pražském baru na falešný pas, odskočil si na WC a někdo mu mezitím nasypal do pití drogu. Od té chvíle už dělal jednu chybu za druhou, ale i tak ho nakonec nedopadla policie, ale náhodní američtí turisté, kteří ho zpacifikovali v jednom pražském bytě.

Ladislav Winkelbauer byl odsouzen v prosinci 1996 Krajským soudem v Praze za dvojnásobnou vraždu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 23 let. Obětí byl jeho známý Petr Bureš s přítelkyní Jolanou Kejřovou. Winkelbauer se k činu nikdy nedoznal a dodnes tvrdí, že se jednalo o nešťastnou shodu okolností, a že neměl důvod někoho vraždit. Případ provázely podivné okolnosti už od samotného počátku vyšetřování, kdy ze strany policistů docházelo k nezákonnostem. Pro zájemce jsou další informace zde.

Během výkonu trestu prošel věznicemi Mírov, Rýnovice, Valdice, Bělušice a nikdy se již o žádný útěk nepokusil. V roce 2007 podal návrh na obnovu řízení s tím, že se objevily nové důkazy soudu dříve neznámé, avšak jeho žádost mu soud zamítl.

Ladislav Winkelbauer byl propuštěn 12. února 2013 po osmnácti letech, které vykonal z původního 23tiletého trestu. Dostal se ven na základě žádosti o podmíněné propuštění, o kterém rozhodoval Okresní soud v Mostě coby soud místně příslušný k věznici Bělušice, kde se odsouzený nacházel. Na jeho osobu byly vypracovány tři znalecké posudky z oborů psychologie a psychiatrie, v nichž se znalci shodli, že odsouzený již není pro společnost nebezpečný a bylo dosaženo jeho nápravy. Měl také schopného obhájce a přítelkyni, která mu dlouhé roky poskytovala podporu jak psychickou, tak materiální a finanční.

Po opuštění bělušické věznice Winkelbauer chytil autobus do Prahy, kde vyhledal svou přítelkyni, která o jeho propuštění neměla tušení, protože se všechno seběhlo dost rychle. Zkoušel jí volat z telefonní budky, ale nebrala telefon, a tak ji překvapil doma. Byl tmavý a chladný únorový večer, padal sníh a panovalo zvláštní ticho. Winkelbauer měl na sobě ošuntělé oblečení, co leželo dvacet let ve vězeňském skladu, byl vyhublý a všechny jeho věci se vešly do dvou tašek. Když ho jeho přítelkyně spatřila ve dveřích domu, měla pocit, že vidí někoho, kdo právě vstal z mrtvých. Upřímně řečeno, byla ráda, že se tam zrovna neobjevil některý ze sousedů.

Winkelbauerova první cesta vedla do nedalekého obchodu, kde nakoupil jídlo a trval na tom, že první večeři na svobodě si uvaří sám. Připravil si míchaná vejce s uzeninou, což pro něho musela být delikatesa ve srovnání s vězeňskými blafy.

Druhý den vyrazil i s přítelkyní do centra Prahy, aby zakoupil mobilní telefon a vyřídil si průkazku na MHD. Mobilní telefon měl poprvé a strávil nad ním několik nocí, než se ho naučil ovládat, protože se jednalo o takzvaný chytrý telefon. Dalším úkolem bylo naučit se pracovat s počítačem a ovládnout textový editor. Winkelbauer byl technický typ, a tak to pro něj nepředstavovalo zásadní problém.

Hned první víkend na svobodě se vypravil na nedaleké letiště Točná, v jehož okolí se pokusil najít místo, kde v roce 1995 přivázal ke stromu policisty a ponechal je svému osudu. Budiž mu přičteno k dobru, že později zavolal na tísňovou linku a sdělil operátorovi, kde se oba policisté nacházejí. Ono místo se mu i po dvaceti letech podařilo najít, o čemž svědčí fotky v příloze tohoto článku.

V dalších týdnech měl Winkelbauer celkem jednoduchý denní režim. Jeho přítelkyně ráno odešla do práce a on si vyřizoval pochůzky na úřadech nebo se doma učil pracovat na počítači. Společnost mu dělal kocour Morris, ale trvalo nějakou dobu, než se ti dva skamarádili. K večeru se přítelkyně vracela z práce a připravovala večeři. Winkelbauer měl rád hodně masa, uzeniny, vejce a mléko. Naopak nevyhledával ovoce a zeleninu. Byl vděčný i za bábovky, koláče a sladkosti.

V rámci podmíněného propuštění měl Winkelbauer stanovený dohled probačního úředníka a konzultace s psychologem. V březnu 2013 se psycholog dostavil k místnímu šetření v bydlišti klienta a ve zprávě pak uvedl, že šetření proběhlo se zcela pozitivním výsledkem.

Probační úředník se rovněž dostavil, aby zkontroloval, zda na uvedené adrese Winkelbauer skutečně  bydlí. Samotný dohled pak spočívá v tom, že propuštěný vězeň se v pravidelných intervalech musí dostavit do kanceláře probačního úředníka ve stanoveném termínu, obvykle je to jednou za měsíc. Je stanoven plán dohledu a pokud ho klient porušuje, může se stát, že mu soud nařídí vykonat zbytek trestu. Hlavním cílem je především nalezení stálého zaměstnání a splácení dluhů vzniklých během trestního řízení a následného výkonu trestu. To byl i Winkelbauerův případ a nebudu zastírat, že to byl největší problém.

Winkelbauer měl totiž nereálné představy o tom, že svět zůstal stejný, jako byl začátkem devadesátých let, kdy mohl podnikat, vydělávat slušné peníze a dostávat úvěry od bank. Žil v přesvědčení, že do roka bude mít první milion, drahé auto a milenku o třicet let mladší. Jeho přítelkyně už mu nebyla dost dobrá, nebyl schopen najít si práci, takzvaně sklopit uši a sekat latinu. Začal se stýkat s lidmi, které znal z vězení a jeho přítelkyně byla čím dál víc naštvaná. Po jedné hádce si uprostřed noci sbalil svě věci a odešel z bytu neznámo kam. Jeho přítelkyně už ho od té doby nikdy nespatřila, nicméně podle posledních informací stále žije a je na svobodě.

Upozornění: Na fotografie se vztahují autorská práva a jejich další použití je možné pouze se souhlasem autorky (kontakt: odsouzeni@volny.cz).