Příběhy odsouzených v ČR

S Otou Biedermanem se známe od roku 2007, kdy byl osloven za účelem spolupráce na webu. Osobně jsme se ale viděli až o mnoho let později, když jsem měla možnost navštívit ho párkrát ve věznici Rýnovice. 

Seděl přede mnou štíhlý muž s brýlemi, který vypadal mladší, než ve skutečnosti byl, takový ten typ kluka od vedle. Nikdy by vás nenapadlo, že má na svědomí pět lidských životů. Ota má specifický smysl pro humor, kdy občas nevíte, jestli se urazit nebo smát. Má docela slušný přehled o dění venku a dobře se orientuje v trestním právu. Nesnaží se na vás něco zkoušet nebo dělat podrazy, což se o mnoha jiných vězních říct nedá. Řekla bych, že ho ty dlouhé roky vězení dost změnily, musel takzvaně sklopit uši a přizpůsobit se, ale umí se ozvat, když je to potřeba. Napadlo mě zkusit udělat s Otou rozhovor, i když to není snadné bez osobního kontaktu. Jeho odpovědi budu uveřejňovat postupně tak, jak od něj budou přicházet a tady jsou první z nich: 

Mám před sebou ty tvé otázky a snad jediná, na kterou se dalo odpovědět bez dlouhého rozmýšlení, byla ta o tom, jaké se mi líbí ženy. Odpověď je tak předvídatelná, že čtenáře webu jistě nepřekvapí, když na takovou otázku po 25 letech ve vězení odpovídám, že už téměř všechny ženy ve věkovém rozmezí od 15 do 70 let. Vězení mě naučilo skromnosti a ty starší holky 60+ už na sobě dneska docela makaj, pečlivě se udržují a ten věk by jim hádal málokdo (asi ne všechny, ale doufám, že většina).Vždycky se mi strašně líbily asiatky, snad už odjakživa, dokonce bych ti i pár hereček nebo jiných známých asiatek mohl vyjmenovat, ale nejsem si jistý, jak se jejich jména správně píšou.

Ptáš se mě, čeho se bojím nejvíc. Nejvíc se bojím bezmoci, a to ve všech směrech nebo spíše ve všech možných formách existence. Těch forem bezmoci je totiž strašně moc, například bezmocně sleduju, jak mi rodiče stárnou před očima nebo jsem úplně bezmocný, co se týče nápravy toho, co jsme provedli a teď se obávám přímo vlastní fyzické bezmoci.

V další otázce se ptáš, co mě dokáže vytočit. Tak to jsou v poslední době spolehlivě dvě věci, a to spoluvězni, co nemají brzdy (sebereflexe ohledně čehokoliv) a svým chováním způsobují problémy a komplikace i ostatním spoluvězňům. Druhá věc, co mě dokáže vytočit, je ta arogance moci ze strany zaměstnanců Vězeňské služby a bohužel se v 99 % jedná o lidi z vedení, kteří nepřipouští diskuzi a žádné argumenty.

Pokračování rozhovoru dne 22. 10. 2021

Ptala ses, co mě naposledy rozesmálo ? Musím se přiznat, že v poslední době pokud jde o humor, tak stačí málo, abych se rozesmál. Směju se hlavně absurdním situacím kolem sebe (přesto, že je to někdy spíš k pláči). Já sice mám rád černý humor, ale nesmí se to přehánět a tady bohužel někdy neznají míru. Blízký je mi třeba humor Leoše Mareše a Patrika Hezuckého v Ranní show na Evropě 2, když to jde, poslouchám je každé ráno.

Dále ses mě ptala, kdy jsem naposledy plakal a jestli vůbec někdy pláču ? Kdy jsem plakal naposledy, tak to si fakt nepamatuju, ale nevím proč, pláču spíše u televize než ve skutečných životních situacích. Samozřejmě jsem třeba při loučení po návštěvě rodiny smutný, ale raději nepláču, protože nechci, aby o mě měli ještě větší starost a trápili se tím, že jsem z té situace hodně špatný. Prostě stará škoda, raději přemoct pláč a nezhoršovat situaci, tedy neumocňovat ten smutek či cokoliv jiného. Když si popláču u nějaké dojemné scény ve filmu, tak v tom nikdo další nefiguruje, nic to neumocní a nikomu to neublíží, maximálně do mě budou rejpat spoluvězni, což je maličkost. V reálné situaci jsem vlastně opravdu plakal, když jsem se dozvěděl, že zemřel Karel Gott, ale to jsem také byl sám v práci a tak nějak jsem si to "mohl dovolit". 

Ptala ses taky, jakou věc bych si s sebou vzal na opuštěný ostrov. Vzhledem k tomu, že se považuji za celkem praktického člověka, tak váhám mezi satelitním telefonem, abych si přivolal pomoc a mezi pořádným nožem, abych přežil dostatečně dlouho, než nějaká pomoc dorazí. Nemluvě o tom, že z vlastní vůle bych totiž na opuštěném ostrově žít nechtěl.

Pokračování rozhovoru během návštěvy ve věznici Rýnovice dne 7. 5. 2022

 Kdybych měl říct, jaká věznice byla nejhorší a která nejlepší, pak nejhorší jsou Rýnovice a nejlepší asi Mírov. V Rýnovicích vládne středověk, arogance moci ze strany Vězeňské sluby. Teď v poslední době vydali nařízení, že musíme mít všechny věci ve skříňce. Pokud tam něco není, tak nám to seberou a vrátí jen proti kázeňskému trestu. Takže v případě, že přijdete například o nějaké oblečení, co nutně potřebujete, tak ho dostanete zpět jen tehdy, když souhlasíte s udělením kázeňského trestu. Oproti tomu na Mírově se dobře vařilo, na celách byla televize, vařič.

Nedokážu říct, jestli byly poměry ve věznicích lepší v devadesátých letech nebo teď, asi jak v čem. Například až do roku 2014 jsme my doživoťáci byli ubytováni v režimu zesíleného stavebně technického zabezpečení. Pak přišla novela zákona a dali nás do zvýšené ostrahy. Do té doby jsem byl v samovazbě a trvalo to 14 let. V zákoně bylo totiž uvedeno, že doživotní vězni jsou ubytováni zpravidla po jednom, což si Vězeňská služba vysvětlila tak, že doživotní vězni jsou vždy ubytováni po jednom.

A co mě nejvíc překvapilo po nástupu do výkonu trestu ? To, že ve věznici nic nefunguje tak, jak to líčila média.

Na závěr ještě odpověď na otázku, jaká přání bych si nechal splnit od zlaté rybky ? Měl bych jen jedno přání. Chtěl bych vrátit čas, ale mít zkušenosti, co mám teď. 

Konec rozhovoru.