Rok za námi
Čas plyne rychle jako voda a tak uplynul rok od založení těchto stránek. Za tu dobu jsme s Klárou dostaly a zodpověděly mnoho otázek, ale přesto se hodí, abych celý rok trošku zrekapitulovala a prozradila něco z osobního pohledu na věc.
Kontakt s odsouzenými a práce na webu mi dala zabrat, a to jsme teprve začaly. Ten čas a vynaložené úsilí mi přinesly mnoho zkušeností, ať už těch pozitivních, či těch negativních. V každém případě jsem moc ráda, že jsem se k něčemu takovému upsala, neboť ony zkušenosti nerostou na stromech a už vůbec ne tento druh, ale také jsem poznala spousty lidí, kteří mi do života něco přinesli, a to nemluvím pouze o odsouzených. Někteří se stali mými přáteli a obrazně snad mohu i tvrdit, že vím, jak vypadá anděl a že znám jeho jméno. Ale o tom psát nechci…
Když pozoruji konání naší justice, zvedá se mi žaludek. Ano, je sice pravdou, že většina odsouzených tvrdí, jak jsou nevinní, byť skutečnost je jiná, ale přesto se v našem soudnictví nacházejí díry, které je potřeba opravit, neboť vedou k justičním omylům a špatným soudům. Vzpomeňme si třeba na stále omílaný případ Jiřího Kajínka, který neúnavně bojuje za spravedlivý proces. Nebo jiný příklad – člověk, který brutálně a plánovaně zavraždí svou manželku, je odsouzen k 13-tiletému trestu odnětí svobody, tedy stejnému trestu jako člověk, který v sebeobraně zabije svého otce. A nebo co teprve, když Vás odsoudí bez důkazů? Prostě a jednoduše řečeno – nechápu to. Už třeba jen pro tohle by nikdy neměl být obnoven trest smrti. Justice by tímto získala mocnou zbraň, proti které není obrany. Alespoň ne tady a ne dnes…
Ale opusťme teď všechny justiční zvrácenosti a podívejme se na ty, kteří opravdu spáchali něco neomluvitelného – na skutečné zločince, vrahy. Ať si každý říká co chce, ale pravdou zůstává, že i vrah je člověk. Skutky, které spáchal, nezmění nic na existenci lidských potřeb, zájmů, názorů a pocitů, ať už jsou jakékoliv. Poznala jsem jich za rok více, než jich běžně člověk pozná za celý život, a to ani nemluvím o tom, že mnozí nepoznají nikdy žádného. Nikomu nepřeji, aby se někdo z jeho blízkých, nebo on sám, stal obětí vraha. Pro pozůstalé po obětech trestné činnosti musí být skutečnost, že ten, kdo zavraždil někoho z jejich blízkých někde žije, mnohdy těžká až neúnosná, ale přesto nevidím smysl v trestu smrti a touze po pomstě. A důvodů, proč se člověk sníží k něčemu takovému, jako je vražda, existuje nespočet.
Musím se přiznat, že někteří z odsouzených, ať už spáchali cokoliv, mi přirostli k srdci více než jiní. Důvodem nejsou jejich skutky, ale právě jejich lidskost, ač to mnohým může vyznít jako paradox –ano, i vrah má smysl pro humor, i vrah má své potřeby a něco cítí. Za ten rok jsem zažila docela dost – jejich radosti z maličkostí, vtipkování na účet spoluvězňů či můj, hádky, usmiřování, jejich problémy, slzy, ale také jejich podporu, když mi docházely síly. Ale není ten, co líbil by se všem, tudíž ani já nemohu vycházet se všemi. Najdou se tací, se kterými si nemám moc co říct, proto nim ale stojí ti, na kterých mi osobně záleží a mám je ráda. Těžko se tomu ubráníte.
Mohla bych napsat knihu o tom, jak to ve vězení chodí, jistě by jste se i zasmáli, ale ta by musela mít větší obsah než Bible, tudíž tento nápad nehodlám realizovat.:-)
Toť ve zkratce vše. Příjemné čtení…
Komentáře
Přehled komentářů
Proč by trest smrti neměl být aplikován na nájemné vrahy, kteří vraždí vždy za peníze a nejde zde mluvit o nějaké nápravě, protože jde prostě o kšeft. Jak takového vraha chcete resocializovat, reedukovat a vůbec, co s ním? Trochu přemýšlejte i o jiných náhledech na vraždu než co zde nabízíte, slečinko.
A co na tohle, slečinko?
JUSTICIÁN, 19. 2. 2008 17:59