Dokument III.E
Dokument III.E – Porušení čl. 6 odst. 1, 3a), b) – Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v období od 6. 3. 2001 do 26. 7. 2001
Čl. 6 odst. 1:
„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o … oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu…“
Čl. 6 odst. 3:
„Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) Být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu.
b) Mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby;“…
Východiska k Úmluvě
- Rozhodnutí ve věci DEWWER C/a Belgie, 1980:
„ Oficiální oznámení dané příslušným orgánem jednotlivci o tom, že je obviněný ze spáchání trestného činu.“
- Rozhodnutí ve věci REINHARDT a SLIMANE-KÄID C/a Francie, 1998:
Trestní řízení ve smyslu čl. 6 začíná okamžikem, kdy je osoba „obviněna“. Může se jednat o den, který předchází postavení této osoby před soud, např. o den zadržení, sdělení obvinění či zahájení přípravného řízení. „Obvinění“ ve smyslu čl. 6 lze tedy definovat jako „úřední sdělení příslušných orgánů o tom, že jisté osobě je kladeno za vinu spáchání trestného činu“, což má „významný dopad na situaci podezřelého“.
- Rozhodnutí ve věci KAMASINSKI C/a Rakousko, 1989; PÉLISSIER a SASSI C/a Francie, 1999:
„Ustanovení čl. 6 odst. 3a) poukazují na potřebu zvláštní pozornosti, jaká musí být věnována sdělení „obvinění“. Podrobný popis trestného činu hraje v trrestním řízení velmi důležitou úlohu tím, že je to od okamžiku jeho doručení, kdy je podezřelý úředně písemnou formou upozorněn na skutkovou a právní podstatu obvinění proti němu. Čl. 6 odst. 3a) poskytuje obžalovanému právo, aby byl informován nejen o důvodu obvinění a to popsat jednání, která měl údajně spáchat a na nichž je obvinění založeno, ale také o zákonné charakteristice připisované těmto jednáním. Tato informace by měla být detailní.“
- Rozhodnutí ve věci H. C/a Belgie, 1987: (MUTATIS MUTANDIS)
„Podle zásad dobrého vedení spravedlnosti mají její rozhodnutí obsahovat náležitá odůvodnění, o něž se opírají.“
- Rozhodnutí ve věci DELCOURT C/a Belgie, 1970:
„Výraz „BIEN-FONDE“, který je použit ve francouzském textu čl. 6 odst. 1 odkazuje nejen na fakticky podložené obvinění, ale také na jeho podložení právní. Tudíž, kontola platnosti, kterou provádí kasační soud, může vést k závěru, že nižší soudy, které prověřovaly fakta případu, na jejichž zákldě bylo obvinění postaveno, buď jednaly v rozporu s trestním právem nebo v rozporu s formami řízení, které jsou jeho základní podstatou nebo základní neplatnost rozhodnutí o trestu; přinejmenším v prvním z těchto případů je obžaloba prokázána jako nepochybně nepodložená.“
- Rozhodnutí ve věci JOHN MURRAY C/a UK, 1996:
„Čl. 6 může hrát jistou roli i před zahájením soudního jednání, jeho aplikace v průběhu vyšetřování pak závisí na okolnostech případu.“
- Rozhodnutí ve věci BRENNAN C/a UK, 2001: (MUTATIS MUTANDIS)
„Přestože je primárním cílem čl. 6, pokud jde o trestní věci, zajistit spravedlivé řízení prostřednictvím soudu, který rozhodne o oprávněnosti trestního obvinění, neznamená to, že by se toto ustanovení nevztahovalo na přípravné řízení. Ustanovení čl. 6 odst. 3 může být významné předtím, než je případ projednáván soudem, jestliže je pravděpodobné, že spravedlnost řízení bude vážně narušena určitým selháním v přípravném řízení.“
- Rozhodnutí ve věci VAN MECHELEN a další C/a Nizozemí, 1997:
„V některých případech může být nezbytné nezpřístupnit obhajobě určité důkazy, aby byla chráněna základní práva jiného jednotlivce nebo důležitý veřejný zájem. Avšak obecným principem je, že z hlediska čl. 6 odst. 1 jsou přístupná pouze taková opatření omezující práva obhajoby, která jsou obsolutně nezbytná.“
- Rozhodnutí ve věci BENDENOUN C/a Francie, 1992:
„Pokud stěžovatel neměl přístup ke spisům, které však byly přístupné protistraně, neměl možnost se vyjadřovat k tvrzením v nich uvedeným a vybrat z nich ta, která by svědčila v jeho prospěch.“
- Rozhodnutí ve věci DELCOURT C/a Belgie, 1970:
„V demokratické společnosti ve smyslu Úmluvy právo na spravedlivý výkon spravedlnosti zaujímá natolik význačné místo, že omezující interpretace čl. 6 odst. 1 nemůže vyhovovat cíli a účelu tohoto ustanovení.“
- Rozhodnutí ve věci DOMBO-BEHER C/a Nizozemí, 1993; ANKERL C/a Švýcarsko, 1996:
„Přincip „rovnost zbraní“ vyžaduje, aby každé straně byla poskytnuta přiměřená příležitost presentovat svůj případ za podmínek, které jí nezpůsobí podstatnou nevýhodu VIS-A-VIS jejímu oponentu.“
- Rozhodnutí ve věci NIEDERÖST – HUBER C/a Švýcarsko, 1997; MANTOVANELLI C/a Francie, 1997:
„Pojem spravedlivé řízení rovněž zahrnuje právo na kontradiktorní řízení, podle něhož strany musí mít nejen příležitost předložit jakýkoliv důkaz nutný k tomu, aby se svými požadavky uspěly, ale musí také vědět o každém uvedeném důkazu a předložených připomínkách, aby mohli ovlivnit rozhodnutí soudu.“
- Rozhodnutí ve věci VERMEULEN C/a Belgie, 1996; LOBO MACHADO C/a Portugalsko, 1996; REINHARDT C/a Francie, 1998; SLIMANE – KÄID C/a Francie, 1998: (MUTATIS MUTANDIS)
„Pojem spravedlivého procesu zahrnuje i právo účastníků řízení na informace o všech důkazech a informacích, které byly soudy předloženy a to bez ohledu na to, kdo je předložil, jakož i právo o nich dikutovat. V případech, kdy účastníci řízení možnost reagovat nemají, bylo potvrzeno porušení čl. 6 odst. 1 – Úmluvy.
- Rozhodnutí ve věci PELDBRUGGE C/a Nizozemí, 1986; MC MICHEL C/a UK, 1995:
“Zásada “rovnost zbraní” vyžaduje obzvláště možnost obou stran v řízení mít přístup k dokumentům.”
- Rozhodnutí ve věci ROWE a DAVIS C/a UK, 2000; JASPER C/a UK, 2000; FITT C/a UK, 2000:
„Obecným principem zůstává, že z hlediska čl. 6 odst. 1 – Úmluvy, jsou přípustná pouze opatření omezující práva obhajoby, která jsou absolutně nezbytná.“
- Rozhodnutí ve věci BARBER`A, MESSEQUÉ a JABARDO C/a Španělsko, 1988:
„Důkazní povinnost je na žalobci a každá pochybnost přispívá obviněnému. S tím souvisí, že je povinností žalobce informovat oviněného o souhrnu faktů, které budou použity proti němu, aby si ten podle toho mohl připravit a předložit svou obhajobu. Je také povinností žalobce uvést důkazy postačující k usvědčení obviněného.“
- Rozhodnutí ve věci SCHENK C/a Švýcarsko, 1988; WAITE a KENNEDY C/a Německo, 1999:
„Soudu nepřísluší zabývat se omyly ve skutkovém stavu a právním posouzení věcí, jichž se údajně dopustily vnitrostátní soudy kromě případů, kdy v důsledku těchto omylů došlo k porušení práv a svobod zaručených Úmluvou.“
- Rozhodnutí ve věci ATLAN C/a UK, 2001: (MUTATIS MUTANDIS)
„Čl. 6 odst. 1 v zásadě požaduje, že by orgány obžaloby měly odhalit obhajobě všechny podstatné důkazy, které mají ve svém držení, jak pro tak i proti obviněnému. Úkolem soudu je zjistit, zda rozhodnutí tvořící použitý postup v daném případě vyhověla požadavkům sporného soudního řízení a rovnosti zbraní, a zda zahrnovala přiměřené záruky k ochraně zájmů obviněného. Opomenutí obžaloby předložit sporné důkazy procesnímu soudci a povolit mu tak, aby rozhodl o otázce odkrytí důkazů, zbavilo stěžovatele spravedlivého procesu.“
- Rozhodnutí ve věci IMBRIOSCIA C/a Švýcarsko, 1993:
„Právo na sporné řízení v trestním případě znamená, že jak obžalobě tak obhajobě musí být dána příležitost, aby se dozvěděly o spisových poznámkách a důkazech poskytnutých protistranou a mohly je komentovat. Podle judikatury soudu, jak vyplývá ze znění čl. 6 – a částečně z autonomního významu přiřknutému pojmu
„trestní obvinění“ – toto ustanovení má stejnou aplikaci i na přípravné řízení.“
Aplikace výše uvedených východisek na případ stěžovatele
Tento dokument přímo navazuje na Dokument III.D a to nejen pokud jde o neplatnost „sděleného obvinění“, ale také pokud jde o porušování rovnosti zbraní v přípravném řízení, dále pak se týká zatajování a likvidace důkazů ze strany obžaloby a v neposlední řadě falšování důkazů proti stěžovateli ze strany orgánů státu. Tudíž tento dokument se týká obsahu dokumentu II.B, ve kterém je dopodrobna rozepsán postup orgánů státu mimo platnou legislativu, jak jej uplatňovaly v přípravném řízení.
Tudíž rozhodnutí (1), (2), (3), (4) a (5) jsou zde uvedena jako opakování faktu, že stěžovatel nebyl obviněn podle zákona, tudíž jeho trestní stíhání nebylo nikdy zahájeno. To vše z toho důvodu, že příloha VII.b neobsahuje náležitosti podle vnitrostátního práva, avšak ani podle pojmů Úmluvy.
Je tudíž zjevné, že dne 6. března 2001 bylo porušeno právo na obhajobu stěžovatele, když mu podle vnitrostátního práva nebyla objasněna podstata sděleného obvinění (viz. § S1 odst. 1 tr. řádu) a až do 26. července 2001 nemohl nahlížet do vyšetřovacího spisu, tudíž se až do 26. července 2001 nemohl seznámit s důvody obvinění, protože tyto ve skutečnosti neexistovaly.
Vzhledem k aplikaci rozhodnutí (6) a (7) se stěžovatel domnívá, že když byl přímo porušen čl. 6 odst. 3a) – Úmluvy tím, že mu bylo bezdůvodně omezeno právo znát důvody „obvinění“, tak zároveň došlo i k porušení čl. 6 odst. 3b) – Úmluvy, neboť, protože neznal důvody „obvinění“, ani důkazy proti sobě, nemohl se řádně připravovat na svou obhajobu.
Věc má však širší rozměr a to proto, že obsah „obvinění“ stěžovatele se měnil (příloha VII.d), avšak stěžovatel o této změně vůbec nevěděl a zjistil ji až dne 18. září 2001, když nahlédl do spisu.
K rozhodnutí (8) stěžovatel dodává, že obhajobě v jeho případě byly do 26. července 2001 znepřístupněny veškeré důkazy, kdy například dva zajištěné mobilní telefony, jež však byly podvrženy policií, byly ke dni 18. června 2001 ze spisu odstraněny a neexistuje ve spise jediný důkaz o tom, že vůbec existovaly. Stejným způsobem byly stěžovateli znepřístupněny veškeré negativní výsledky všech expertíz, tudíž stěžovatel vůbec neznal svou procesní pozici a nevěděl, že ke dni 18. června 2001 byl ze spáchání trestného činu vyviňován celou řadou důkazů a nemohl na tuto situaci žádným způsobem reagovat. Lze spolehlivě uzavřít, že toto opatření omezující právo obhajoby nebylo absolutně nezbytné. Spíše se celá věc jeví tak, že orgány státu zjevně úmyslně zneužily svou pravomoc v neprospěch stěžovatele.
Rozhodnutí (9) nato stěžovatel předkládá pro přímou aplikaci na přílohu VII.o, neboť, protože doplnění znaleckého posudku skrze sugestivní otázku č. 11 bylo požadováno dopisem, nikoli „usnesením“, nemohl si stěžovatel proti takto položené otázce jakkoli stěžovat, neboď o ní vůbec nevěděl. Za daného stavu věci totiž jen tento nezákonný způsob změny – zfalšování, původního pitevního protokolu (příloha VII.A), rozbořil stěžovatelovo alibi. Samotný fakt, že devět měsíců po provedené pitvě a stanovení původní doby smrti poškozeného, orgány státu využijí absolutní nevědomosti stěžovatele a „zfalšují“ původní přímý důkaz způsobem „od stolu“ a skrze „početní čarování“ s pravděpodobnosmi, je velice zarážející samo o sobě.
Za dané situace tedy stěžovatel předkládá rozhodnutí (10) a (11), a v obecné rovině si dovolí stanovit, že v jeho případě bylo omezeno právo na obhajobu, skrze upření rovnosti zbraní, což v důsledku bylo a je důkazem nejen o omezující interpretaci čl. 6 odst. 1 v přípravném řízení žalovaného státu, ale i o cíleném zneužívání trestního řízení k likvidaci občanů, stěžovatele nevyjímaje. Stěžovatel, z důvodu absolutního informačního embarga, neměl vůbec žádnou možnost, jak připravit svou obhajobu, neboť neznal jediný důkaz, který pak byl použit proti němu.
Rozhodnutí (12), (13), (14) a (15) pak jen doplňují nabídku aplikací, která je použitelná na případ stěžovatele v období od 6. března do 26. července, potažmo 18. září 2001. Stěžovatel v tomto období neměl přístup k ničemu, přestože toto požadoval a bylo to povinností orgánů státu přístup ke spisům a k důkazům v nich obsažených mu zajistit.
Rozhodnutí (16) poté stěžovatel předkládá zvlášť a to kvůli faktu = zatajení jeho výpovědi ze dne 9. března 2001 (příloha VII.c) stranou obžaloby, nejen tím, že ji odstranila ze spisu, ale i tím, že ji později zatajila i soudu a ovlivnila tím chybné závěry soudu týkající se kolize v obhajobě (viz. Dokument III.F).
Stěžovatel se domnívá, že na tento bod stížnosti lze přímo aplikovat výjimku zmíněnou v tomto rozhodnutí. Lze totiž stanovit, že se jedná o fakt, že vnitrostátní soud byl uveden v omyl obžalobou, tudíž v důsledku tohoto omylu došlo k porušení práv a svobod zaručených Úmluvou. Z daného závěru lze tedy vyvodit, že tento „omyl“ by měl být oprávněn vyřešit sám Evropský soud, tedy, že rozřešení spadá do jeho jurisdikce.
V závěru stěžovatel předkládá k aplikaci i rozhodnutí (18) a (19), kdy se domnívá, že vzhledem k opomenutí obžaloby předložit stěžovateli veškeré důkazy obsažené ve spisu v průběhu přípravného řízení a dále zatajení jeho výpovědi ze dne 8. března 2001 soudu ze strany obžaloby, ho jednoznačně zbavilo spravedlivého procesu (obdobně jako v rozhodnutí (18)). Nad rámec zde uvedeného lze poté rozhodnutí (19) aplikovat i na již zmíněný postup zfalšování pitevního protokolu prostřednictvím přílohy VII.o, neboť tento postup nemá se spravedlivým rovným řízením nic společného.
Závěrečný návrh stěžovatele
Stěžovatel si dovoluje navrhnout soudu, aby shledal porušení čl. 6 odst. 1, 3a), 3b) – Úmluvy a to v období přípravného řízení v jeho věci od 6. března do 26. července 2001, kdy ze strany orgánů státu došlo k nezákonné manipulaci s důkazy ve spise, což stěžovatel nemohl nijak ovlivnit, neboť o tomto nevěděl.