Dokument III.I
Dokument III.I – Porušení čl. 6 odst. 1, 3d) – Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v řízení před vnitrostátními soudy
Čl. 6 odst. 1:
„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o… oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“…
Čl. 6 odst. 3:
„Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;“…
Východiska k Úmluvě
- Rozhodnutí ve věci RUIZ – MATEOS a další C/a Španělsko, 1993; BRANDSTETTER C/a Rakousko, 1991; DE HAES a GIJSELS C/a Belgie, 1997:
„Princip „rovnosti zbraní“ vyžaduje, jak v občanskoprávních tak v trestních věcech, aby obě strany v řízení měly možnost předložit svou věc nezávislému a nestrannému soudu za podmínek, které ani jednu z nich nestaví do méně výhodného postavení.“
- Rozhodnutí ve věci DELCOURT C/a Belgie, 1970:
„Princip „rovnosti zbraní“ nevyčerpává veškeré obsahy tohoto odstavce; je to jen jeden ze znaků širšího pojmu pravedlivého procesu před nezávislým a nestranným tribunálem.“
- Rozhodnutí ve věci DELTA C/a Francie, 1990:
„Stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost vyslechnout svědky, takže nemohli kontrolovat pravdivost jejich svědectví případně ji zpochybnit. Tím bylo právo na obhajobu stěžovatele podrobeno takovým omezením, že zde nemohlo být řeči o spravedlivém procesu.“
- Rozhodnutí ve věci FERRANTELLI a SANTAGELO C/a Itálie, 1996:
„Za některých okolností může být nezbytné, aby se soudy uchýlily k výpovědím učiněným ve fázi přípravného řízení, zejména pokud tyto úkony z objektivních důvodů nelze opakovat.“
- Rozhodnutí ve věci NIEDERÖST – HUBER C/a Švýcarsko, 1997; MANTOVANELLI C/a Francie, 1997:
„Pojem spravedlivé řízení rovněž zahrnuje právo na kontradiktorní řízení podle něhož strany musí mít příležitost předložit jakýkoliv důkaz k tomu, aby se svými požadavky uspěly, ale musí také vědět o každém uvedeném důkazu a předložených připomínkách, aby mohly ovlivnit rozhodnutí soudu.“
- Rozhodnutí ve věci SAIDI C/a Francie, 1993:
„Je porušením čl. 6 odst. 1, 3d) – Úmluvy, když stěžovatel nemohl vyslechnout nebo dát vyslechnout svědky.“
- Rozhodnutí ve věci FERRANTELLI a SANTANGELO C/a Itálie, 1996:
„Jakmile je určitá výpověď, ať již učiněná svědkem STRICTO SENSU nebo spoluobviněným způsobilá podstatným způsobem založit odsouzení obžalovaného, představuje svědectví proti dotyčnému a záruky čl. 6 odst. 1, 3d) – Úmluvy, jsou na ní aplikovatelné.“
- Rozhodnutí ve věci EDWARDS C/a UK, 1992:
„Soudu nepřísluší nahradit hodnocení důkazů provedené vnitrostátními soudy svým vlastním hodnocením. Úloha soudu spočívá v tom, aby zkoumal, zda posuzované řízení ve svém velku bylo vedeno spravedlivě zejména pokud jde o způsob provádění důkazů.“
- Rozhodnutí ve věci SCHENK C/a Švýcarsko, 1988; WAITE a KENNEDY C/a Německo, 1999:
„Soudu nepřísluší zabývat se omyly ve skutkovém stavu a v právním posouzení věci, jichž se údajně dopustily vnitrostátní soudy kromě případů, kdy v důsledku těchto omylů došlo k porušení práv a svobod zaručených Úmluvou. Navíc, i když čl. 6 odst. 1 – Úmluvy zaručuje právo na spravedlivý proces, neupravuje přípustnost důkazů nebo způsob jejich hodnocení, neboť to je v první řadě věcí vnitrostátního práva a vnitrostátních soudů.“
- Rozhodnutí ve věci AMANN C/a Švýcarsko, 2000:
„Úlohou soudu je z pohledu Úmluvy přezkoumat odůvodnění v rozhodnutích vnitrostátních soudů a ne znovu přezkoumávat jejich závěry, pokud jde o skutkové okolnosti případu nebo právní kvalifikaci těchto okolností dle vnitrostátního práva.“
- Rozhodnutí ve věci VERMEULEN C/a Belgie, 1996; LOBO MACHADO C/a Portugalsko, 1996:
„Pojem spravedlivého procesu zahrnuje i právo účastníků řízení na informace o všech důkazech či informacích, které byly soudu předloženy a to bez ohledu na to, kdo je předložil, jakož i právo o nich diskutovat.“
- Rozhodnutí ve věci REINHARDT C/a Francie, 1998; SLIMANE – KÄID C/a Francie, 1998:
„V případech, kdy účastníci řízení možnost reagovat nemají, bylo dovozeno porušení čl. 6 odst. 1 – Úmluvy.“
- Rozhodnutí ve věci ROWE a DAWIS C/a UK, 2000; JASPER C/a UK, 2000; FITT C/a UK, 2000:
„Obecným principem zůstává, že z hlediska čl. 6 odst. 1 – Úmluvy, jsou přípustná pouze opatření omezující práva obhajoby, která jsou absolutně nezbytná. V případech, kdy obhajobě nebyly zprístupněny důkazy… nebylo úlohou soudu, aby rozhodl, zda takové znepřístupnění bylo či nikoliv absolutně nezbytené, neboť to je v pravomoci národních soudů. Musí pouze ověřit, zda rozhodovací řízení aplikované v konkrétním případě vyhovovalo požadavkům kontradiktornosti řízení a rozvnosti zbraní a bylo doprovázeno zárukami odpovídajícími ochraně zájmů obžalovaného.“
- Rozhodnutí ve věci VIDAL C/a Belgie, 1992; BRICMONT C/a Belgie, 1989:
„Všeobecně je na vnitrostátních soudech, aby posoudily důkazy, jež mají k dispozici, jakož i relevanci důkazů, které chce předložit obhajoba. Přesněji, čl. 6 odst. 3d) na nich ponechává, aby posoudily, zda je vhodné předvolat svědky v autonomním smyslu, který je tomuto slovu dán v systému Úmluvy, nepožaduje účast a vyslechnutí každého svědka ve prospěch obžalovaného: Jeho hlavním účelem je, jak naznačují slova „za stejných podmínek“, úplná „rovnost zbraní“ ve věci.“
- Rozhodnutí ve věci ATLAN C/a UK, 2001: (MUTATIS MUTANDIS)
„Čl. 6 odst. 1 v zásadě požaduje, že by orgány obžaloby měly odhalit obhajobě všechny podstatné důkazy, které mají ve svém držení, jak pro tak proti obviněnému. Úkolem soudu je zjistit, zda rozhodnutí tvořící použitý postup v daném případě vyhověla požadavkům sporného soudního řízení a rovnosti zbraní, a zda zahrnovala přiměřené záruky k ochraně zájmů obviněného. Opomenutí obžaloby předložit sporné důkazy procesnímu soudci a povolit mu tak, aby rozhodl o otázce odkrytí důkazů, zbavilo stěžovatele spravedlivého procesu!
- Rozhodnutí ve věci EDWARDS C/a UK, 1992:
„Pravidla přijatelnosti a hodnocení důkazů jsou zásadně záležitostmi vnitrostátních soudů, aby o nich rozhodly. Je obecným pravidlem, že není na soudu, aby svým vlatním hodnocením důkazů nahrazoval hodnocení, které bylo provedeno vnitrostátním soudem, kromě okolností, kdy hodnocení, které bylo provedeno, bylo svévolné a nevypočitatelné, nebo když systém garancí a záruk, který byl aplikován při hodnocení spolehlivosti doznávacích důkazů, byl zjevně nedostatečný.“
Aplikace výše uvedených východisek na případ stěžovatele
Tento dokukment se týká popisu skutečností, jak jsou rozepsány v Dokumentu II.E s důrazem na způsob nerovného provádění důkazů před Městským soudem a Vrchním soudem v Praze. Před Městským soudem v Praze ve dnech 18. – 25. března 2002, před Vrchním soudem v Praze pak dne 20. srpna 2002.
Rozhodnutí (1) a (2) jsou předložena k aplikaci, protože stěžovatel tvrdí, že byl soudy žalovaného státu v průběhu soudních líčení postaven do méně výhodného postavení, neboť mu bylo znemožněno vyslýchat svědky a provádět další důkazy. Tato věc totiž úzce souvisí s obsahem Dokumentu III.G, neboť orgány žalovaného státu odmítaly bezdůvodně provádět navrhované důkazy již v přípravném řízení (viz. Přílohy VII.r,s,t). Nelze tudíž tento dokument vytrhávat z kontextu postupu všech orgánů žalovaného státu.
Vzhledem k rozhodnutí (3) tedy stěžovatel zdůrazňuje, že od počátku hlavního líčení požadoval výslech advokátky manželky stěžovatele JUDr. Vrané a to k tomu, že tato advokátka nebyla přítomna po celou dobu jejího výslechu, jak je zachycen na Příloze VII.a, neboť po 15:00 hod. dne 6. března 2001 byla se stěžovatelem, ten podepsal plnou moc k tomu, aby tato advokátka mohla zastupovat jeho manželku (viz. Příloha VII.a, 7. list, 2. odst., značka zeleně). Dle informací této advokátky, se dostala k manželce stěžovatele až okolo 17:00 hod. Dne 6. března 2001, tedy v době, kdy jeho manželka již dokončovala svou výpověď na Příloze VII.a. Stejným způsobem byl odmítán vyšetřovací pokus k zjištění objemu a hmotnosti odcizených věcí, vyšetřovací pokus k ověření pravdivosti výpovědi L.Ž. Výslech znalců z oboru genetiky k cizí neznámé DNA na vražedné zbrani či výslech znalců k pachovým stopám pana J.F. na vražedné zbrani.
Rozhodnutí (4) pak předkládá stěžovatel znovu k připomenutí toho, že výpověď jeho manželky byla čtena, tudíž soudy se uchýlily k výpovědi učiněné v přípravném řízení, byť bylo realizovatelné provést tento důkaz před soudem. Tomuto čtení nebyl stěžovatel přítomen (viz. Dokument III.H). Neexistoval tudíž objektivní důvod, proč by tento výslech nemohl být opakován.
K rozhodnutí (5) stěžovatel zdůrazňuje, že strana obžaloby zatajila fyzickou existenci dvou údajně zadržených mobilních telefonů a zároveň také výpověď stěžovatele ze dne 8. března 2001 (viz. Příloha VII.c), proto se k těmto důkazům stěžovatel neměl možnost vyjádřit. U zmiňovaných mobilních telefonů to bylo velice důležité, neboť tyto dva důkazy byly posléze použity k odůvodnění jeho odsouzení (viz. Příloha VII.z, str. 30., 3. odst., a Příloha VII.AA, str. 17., 3. opdst.).
Rozhodnutí (6) a (7) je tedy předloženo k aplikaci z jednoznačného důvodu, stěžovatel neměl možnost vyslechnout svědky a provést důkazy a to všechny, které stály „A CONTRARIO“ vůči obsahu výpovědi jeho manželky ze dne 6. března 2001, která byla pouze v jeho nepřítomnosti přečtena. Tudíž se domnívá, že na výpověď jeho manželky měl mít příležitost uplatnit záruky čl. 6 odst. 3d) – Úmluvy.
Stěžovatel je přesvědčen, že celé jeho řízení bylo nespravedlivé, právě v souvislosti se způsobem provádění důkazů, které bylo zcela nerovné a evidentně jen v neprospěch stěžovatele. Proto na tomto místě stěžovatel předkládá k aplikaci rozhodnutí (8).
K rozhodnutí (9) stěžovatel znovu opakuje, že je přesvědčen, že jeho případ, jako celek splňuje výjimku k tomu, aby se soud mohl zaobírat i omyly ve skutkovém stavu a právním posouzení věci, neboť v jeho věci byla řada omylů (viz. Dokument II.E) v jejichž důsledku došlo k porušení práv a svobod zaručených Úmluvou.
V návaznosti na předchozí tedy stěžovatel předkládá i rozhodnutí (10) a žádá soud, aby přezkoumal odůvodnění v rozhodnutích vnitrostátních soudů z pohledu Úmluvy, neboť je přesvědčen, že obsah odůvodnění rozhodnutí vnitrostátních soudů je natolik nedostatečné, že nemůže obstát revizi z pohledu Úmluvy, neboť je svévolné a zacílené na likvidaci stěžovatele bez důkazů o vině.
Rozhodnutí (11) a (12) se obsahově navrací k problematice zatajených důkazů ze strany obžaloby, neboť tím, že byly zatajeny, nebylo možno o nich diskutovat, ani na ně nemohl reagovat. S odvoláním na rozhodnutí (12) stěžovatel žádá, aby v tomto aspektu bylo shledáno porušení Úmluvy.
Stejným způsobem stěžovatel argumentuje i rozhodnutími (13) a (14), neboť rozhodující řízení aplikované v jeho případě nevyhovovalo kontradiktornímu řízení a úplné rovnosti zbraní.
Ve vztahu k rozhodnutí (15), dle stěžovatele jedno z nejlépe aplikovatelných na jeho případ, stěžovatel zdůrazňuje, že opomenutí obžaloby předložit soudům Přílohu VII.c a oba údajně zadržené mobilní telefony, zbavilo stěžovatele zcela evidentně spravedlivého ptocesu.
Konečně, rozhodnutí (16) předkládá stěžovatel proto, že se domnívá, že extrémní vybočování orgánů státu v jeho věci z principů spravedlnosti a právního státu zakládá vyjímečný případ, kterým se soud může zaobírat i z pohledu svévolnosti a nevypočitatelnosti hodnocení provedeného vnitrostátními soudy, neboť systém garancí a záruk, obzvláště ve vztahu k jejich aplikaci při hodnocení lživé výpovědi stěžovatelovy manželky, zcela selhal.
Toto extrémní selhání nenapravil ani Ústavní soud, neboť se ve skutečnosti vůbec nezaobíral podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti (viz. Dokument II.F).
Závěrečný návrh stěžovatele
Stěžovatel si dovoluje navrhnut soudu, aby shledal porušení čl. 6 odst. 1, 3d) – Úmluvy v řízení před vnitrostátními soudy, jež probíhala od 18. března do 20. srpna 2002.